Hájek, Jonáš - Básně 3

Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost, zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla.

Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ Pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“

V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti.